Vermikompostér v bytě a péče o kalifornské žížaly

Vermikompostér je soustava děrovaných pater, ve kterých žížaly rodu Eisenia přeměňují kuchyňské zbytky na hnojivo. Dobře vedený nezapáchá a vejde se pod dřez nebo do komory. Stojí na třech věcech: krmit méně, než se zdá rozumné, každou dávku přikrýt natrhaným kartonem a držet nádobu v pokojové teplotě.

Jak fungují patra a sběrná nádoba

Dole stojí plná nádoba s kohoutkem, do které stéká tekutina. Nad ní jsou dvě až čtyři patra s děrovaným dnem. Začíná se s jedním: když je plné, nasadí se na ně další s čerstvou podestýlkou a potravou. Žížaly otvory postupně přelezou nahoru za jídlem a ve spodním patře po nich zůstane hotový vermikompost, který stačí vysypat. Odpadá tak ruční vybírání žížal ze substrátu.

Víko má být neprůsvitné a celá nádoba ve stínu, protože žížaly se světlu vyhýbají. Této vlastnosti se dá využít i při sklizni: obsah patra vysypaný na světlo se za pár minut sám roztřídí, žížaly zalezou dolů a horní vrstvu lze odebrat.

Žížala hnojní a kalifornská nejsou žížaly ze záhonu

Do vermikompostérů se používají dva blízce příbuzné druhy: žížala hnojní (Eisenia fetida) a Eisenia andrei, prodávaná pod názvem kalifornská žížala. Oba žijí v přírodě v povrchové vrstvě tlejícího organického materiálu, třeba v hnoji nebo pod listím. Snášejí proto velkou hustotu jedinců, rychle se množí a v mělké nádobě jsou doma.

Žížala obecná, kterou vyryjete na zahradě, si naproti tomu hloubí chodby hluboko do minerální půdy a v plastovém boxu nevydrží. Když se mě někdo ptá, kde žížaly vzít, radím násadu od chovatele nebo odběr od někoho, kdo už vermikompostér provozuje, protože ji dostanete i s trochou původního substrátu a mikroorganismy v něm.

Založení nádoby a první týdny krmení

Na dno prvního patra patří pěticentimetrová vrstva navlhčeného natrhaného kartonu, proložek od vajec nebo kokosového vlákna. Na ni se vysype násada se substrátem a do jednoho rohu hrst nakrájených slupek, přikrytá dalším kartonem.

Žížaly nemají zuby a potravu přijímají až ve chvíli, kdy ji změkčí bakterie a plísně. Čerstvé zbytky proto pár dní jen leží. Sám bych první dva až tři týdny krmil nanejvýš jednou týdně malou dávkou a přidával teprve tehdy, když ta předchozí viditelně mizí. Uvádí se, že zavedená populace zvládne za příznivých podmínek denně zhruba polovinu své hmotnosti, čerstvě nasazená ale výrazně méně.

Čím krmit a co do nádoby nedávat

Vhodné jsou slupky a odřezky ze zeleniny a ovoce, kávová sedlina i s papírovým filtrem, vyluhovaný čaj, zvadlé listy pokojových rostlin a rozdrcené skořápky od vajec. Skořápky dodávají vápník a tlumí kyselost, která v nádobě časem narůstá. Menší kousky mizí rychleji než celé slupky, vyplatí se je tedy pokrájet.

Nekrmí se masem, kostmi, mléčnými výrobky, tuky ani zbytky vařených a solených jídel. Citrusovou kůru, cibuli a česnek dávejte jen po troškách nebo vůbec, prostředí okyselují a žížaly se jim vyhýbají. Je to přísnější výběr než u zahradní hromady; širší souvislosti najdete v přehledu toho, co nepatří ani do běžného kompostu. Důvod je prostý: v uzavřeném boxu o pár litrech se chyba projeví během dnů, ne měsíců.

Považuji karton za stejně důležitou složku jako samotné krmení. Je zdrojem uhlíku, saje vlhkost uvolněnou z ovoce a udržuje v hmotě vzduchové kapsy, takže by měl tvořit zhruba třetinu všeho, co do nádoby přijde.

Žížalí čaj a hotový vermikompost

Tekutině ze spodní nádoby se říká žížalí čaj. Je to výluh, který prosákl patry, a používá se k zálivce ředěný vodou přibližně jedna ku deseti. Vypouštějte ho průběžně, aby v něm nestálo spodní patro. Když ho přibývá hodně, je uvnitř příliš mokro a chce to víc suchého kartonu.

Samotný vermikompost je tmavý, jemně zrnitý a bez pachu. Do květináčů a truhlíků se přimíchává k zemině v malém podílu, zhruba jeden díl na čtyři až pět dílů substrátu, nebo se tenká vrstva rozprostře na povrch a zalije.

Pokojová teplota, dovolená a signály potíží

Žížalám vyhovuje přibližně 15 až 25 °C. Pod pěti stupni přestávají přijímat potravu, mráz je zahubí a nad třicet stupňů hromadně utíkají. Balkon je proto vhodný jen od jara do podzimu a ve stínu. Dva až tři týdny bez péče nádoba vydrží, pokud ji před odjezdem nakrmíte a přikryjete silnou vrstvou vlhkého kartonu.

Zápach a žížaly lezoucí po stěnách k víku znamenají totéž co u velké hromady: mokro, málo vzduchu a přebytek dusíkaté potravy. Přestaňte krmit, zamíchejte do horní vrstvy suchý karton a nechte víko den pootevřené; podrobněji příčiny rozebírám v textu o tom, kde hledat chybu, když kompost páchne. Octomilky zmizí, jakmile bude každá dávka zahrnutá pod podestýlkou.

Kdo má zahradu, pro toho je nádoba s žížalami spíš zimním doplňkem k hromadě, jejíž základy shrnuje průvodce kompostováním doma i na zahradě. Před pořízením si doma týden odkládejte slupky do misky a sledujte, kolik jich vznikne. Podle toho odhadnete počet pater i velikost násady.

Zdroje

• Ekodomov, návody k vermikompostování v domácnostech a školách
• Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, publikace k vermikompostování
• Mendelova univerzita v Brně, studijní materiály k půdní zoologii
• Ministerstvo životního prostředí ČR, informace k předcházení vzniku bioodpadu v domácnostech